Rozhodnutí člena sekty odejít ze společenství

Pokud sekta neklade odpor, zdá se být pro jedince jednoduchým řešením. Ale překážek k tomu, aby se mohl člen definitivně osvobodit a zbavit pout sekty, může být opravdu mnoho. Co se tehdy odehrává v hlavě sektáře?

Položili jsme několik otázek bývalému aktivnímu členovi sekty Sri Chinmoy Centrum Dušanu Štrausovi, autorovi knihy So slonom na pleciach. K tématu se vyjádřila i známá psycholožka Alexandra Hrouzková.

Otázka: Dušane, pamatuješ si moment, kdy sis řekl, že chceš odejít ze sekty? Popiš ho, prosím.

Dušan Štraus: Moje rozhodnutí definitivně odejít ze sekty silně ovlivnily dvě události: nečekaná smrt mého gurua Sri Chinmoye a o půl roku na to i smrt mého otce. Byly to do té doby moje dvě nejvyšší autority, podle kterých jsem mnohé své rozhodování řídil. Po těchto událostech se můj psychický stav postupně začal měnit – entuziasmus vystřídala apatie a nezájem o život. Nepoznával jsem sám sebe, věděl jsem, že potřebuji změnu. Začal jsem si uvědomovat, že mé rozhodnutí vstoupit do sekty a setrvat v ní tak dlouho nebylo správné.

Dalším důvodem rozhodnutí definitivně odejít bylo uvědomění si, že jsem již 15 let neměl vedle sebe člověka, kterému bych se se všemi svými pochybnostmi a problémy mohl svobodně svěřit. Zkusil jsem opatrně o svých pochybnostech v sektě mluvit s nejlepšími kamarády, ale skončilo to nepochopením a odporem. Začal jsem si psát deník, zaznamenával příběhy, pocity, pochybnosti, úvahy.

Věděl jsem, že musím projít osobní terapií. Navštívil jsem několik psychologů, kteří mi však nepomohli.

Své pocity při rozhodování se opustit sektu jsem popsal v knize So slonom na pleciach (kapitola 88, str. 458).

„…Meditace, Guru, Bůh. Všechno se zdálo příliš abstraktní, nejasné, vzdálené. Musí vystoupit ze železné obruče pravidel Centra.

     Dvacet let žil v iluzích. Chyběla mu blízkost milované osoby, se kterou by se dělil o svou intimitu. Uměl by ještě oslovit ženu a pozvat ji na večeři? Prošlo jím vzrušení, energie, radost. Proč mu to nenapadlo dřív?

     Pokud je to nebožská myšlenka, myšlenka na dívku, na nějakou ženu, pak si buďte jisti, že je to vaše záhuba…

     Postupně pokládal krabice na hromadu ve sklepě. Později je vyhodí do kontejneru…“

V neposlední řadě jsem si uvědomil, že guru, náš učitel a duchovní otec, odešel z tohoto světa náhle. Skonal pravděpodobně na mozkovou příhodu nebo infarkt, aniž by s tím počítal. Prostě jako běžný smrtelník. Jeho smrt mě nijak zvláštně nezasáhla. Pocítil jsem úlevu, osvobození, radost.

Když o půl roku na to zemřel můj táta, bylo to úplně jiné. Něco jako rozdíl mezi vysněnou iluzí a pravdou. Popsal jsem to i v knize (kapitola 86, str. 308).

     „…Dnes si uvědomil zásadní věc. Jako rodina jsou na sebe všichni navázáni a nezištně si navzájem pomáhají. Je to skutečné, úplně jiné než mezi žáky v Centru. Darmo jim Mistr neustále přízvukoval, že jediným skutečným přítelem a otcem je ON. Už ví, že zůstalo jen u prázdných slov.…“

Alexandra Hrouzková: „Vnímání autority člověku pomáhá projít určitými životními fázemi, typicky dítě vnímá autoritu rodiče či vychovatele, student autoritu učitele. Avšak ve vztahu k autoritě přichází i fáze odklonu od autority – období, kdy člověk pro svůj další zdravý vývoj potřebuje získat větší důvěru v sebe samého a od autority se odklonit, aby mohl jít dále svou vlastní cestou s důvěrou sám v sebe a ve své vlastní kroky. Dítě začne vnímat „nedostatky“ rodičů a může například vzdorovat. Student začne vnímat „nejasnosti“ či „nedostatečnost“ v učení svého učitele, může být zklamán i nazloben a čelí faktu, že musí hledat nové informace, aby se dozvěděl například více, je nucen vytvořit si svůj vlastní názor. Sesun autority z pomyslného piedestalu tedy obvykle provázejí i silnější emoce, mnohdy si člověk musí projít osobnostní či životní krizí. Krize by však měla být startem pro další růst a rozvoj. Efektivně napomoci k přechodu z krize do další spokojenější životní etapy může právě psychoterapeut. Ne vždy člověku takzvaně „sedne“ první odborník, se kterým se setká a je potřeba se nevzdat a hledat dál takového psychoterapeuta, se kterým bude spolupráce užitečná a přínosná.“