Když přijde okamžik, kdy se rozhodnete odejít ze sekty, začíná nová etapa “odchodu”. Ten může trvat dlouho. Nejen, že potřebujete fyzicky odejít z místa, kde sekta pobývá, ale musíte zpřetrhat vazby s lidmi, se kterými jste trávili takřka každý den. Další výzvou je “osvobodit” svou mysl od způsobu života v sektě a získat zpět svoji svobodu.

V rozhovoru s Dušanem Štrausem, autorem knihy So slonom na pleciach jsme se ptali:

Jak dlouho ti trvalo ze sekty odejít a proč? Dá se vůbec ze sekty “odejít”?

Dušan Štraus: Pokud chcete v sektě „normálně“ fungovat, potřebujete si, obrazně řečeno, nechat vyprázdnit čas mozku a následně si tam nechat nalít nový obsah. Můžete to udělat radikálním rozhodnutím nebo jen částečně, postupně. Takový proces proměny myšlení a chování bývá spojen s příjemnými pocity, zážitky z něčeho nového, progresivního. Něčeho, co vám pomáhá pochopit a zažít zbrusu nové věci.

Ze sekty se dalo teoreticky kdykoli odejít, ale zbavit se pochybností, strachu a získat jistotu, že život i bez komunity zvládnu, trvalo mnohem déle. Můj odchod ze sekty byl postupný proces a trval více než 7 let.

Někteří bývalí žáci se diví, že proč život v sektě kritizuji, když mi tam jako zvolenému lídrovi bylo tak dobře. Měl jsem tam skvělé postavení, slušný příjem a další výhody. Ano, to je pravda, ale chybělo mi něco, co se nedá zaplatit: osobní svoboda, možnost uspořádat si život podle svých představ, upřímní a otevření přátelé, životní partnerka a všechno další s tím spojené.

Svoje pocity so opsal v mojí knize So slonom na pleciach (Kapitola 89, str. 459-460):

„…Napriek desiatkam známych a kolegov sa prepadával do osamelosti a neprirodzenej uzavretosti. Rozpoltenosť existencie pociťoval ako neznesiteľné väzenie. Potreboval sa niekomu vyrozprávať, zdôveriť so svojimi pochybnosťami. Lenže ak nechcel riskovať vyhodenie z komunity, musel poslušne držať jazyk za zubami. V New Yorku si prvýkrát plne uvedomil, že za celých pätnásť rokov v Centre nestretol nikoho, ku komu by mohol byť skutočne úprimný a otvorený….“

Psycholožka Alexandra Hrouzková dodává:

Jakákoli osobnostní či životní změna s sebou nese určité nároky na psychiku a součástí změny jsou také výzvy v tom, aby se člověk začal učit novému. Člověku (i mozku) je přirozené setrvávat v komfortní zóně, a to často i za cenu mnohého strádání. Když člověk zásadně mění životní styl či způsob dosavadního života, mysl někdy potřebuje udržet určitou kontinuitu s minulostí, aby těch změn nebylo najednou mnoho, jednoduše některé věci lze nechat odejít snadněji, jiné je potřeba nejprve nahradit výrazně příjemnější novou realitou, aby je člověk byl schopen takzvaně “pustit”.